Jedno velké nedorozumnění

21. září 2009 v 20:27 | No_0ne |  Stories by No_0ne
Jeden z mých starších výtvorů. Zatím není dokončeno, ale třeba než se s kapitolama doženu, tak to dopíšu... :D A upozorňuju, že je to hetero a je to o skupině The Rasmus... :)

autor: No_0ne
žánr: romance
hodnocení: U
párování: Aki/Nina
shrnutí: Co vše může způsobit jedno velké nedorozumění…
A/N: Bohužel neznám a ani nevlastním žádného člena TR. Tento příběh je pouze fikce. Kdyby se mezi vámi našel někdo kdo by ho chtěl publikovat tak mi pls dejte vědět.


Stojím nahoře na útesu a koukám dolů na rozbouřené moře. Tak moc bych chtěla skočit, ale jsem zbabělá. I teď když už nemám co ztratit. Abyste rozuměli právě jsem se dozvěděla, že můj přítel, můj přítel…jak ironické správně má být můj expřítel, je na chlapečky.


Přišla jsem jako každý jiný den k nám do bytu. Kupovali jsme ho společně asi před rokem. Tehdy jsme byli zamilovaní až po uši a těšili jsme se až budeme moci být jen a jen spolu, tedy až na občasné turné se skupinou, ve které působil jako bubeník. Opravdu bylo všechno tak harmonické jak jsme si to malovali, celý rok až do tohoto odpoledne. Jen co jsem vešla slyšela jsem hlasy. Po hlase jsem poznala, že je to Lauri. Zpěvák ve skupině a jeho nejlepší přítel. 'Tss nejlepší přítel…houby!' pomyslím si. Vešla jsem do obýváku a chtěla jsem je pozdravit, ale když jsme se na ně zadívala zjistila jsem, že se líbají! Byla jsem v šoku. Nelíbali se nijak dlouho.Ovšem netušila jsem jak dlouho se líbali předtím. Aki se odtrhl, odvrátil od Lauriho hlavu a spatřil mě a můj šokovaný výraz. "Nino, to není jak si myslíš!"
"Není? A jak by to tedy mělo být?!"
"Nino to já jsem se na něj vrhl" snažil se to ospravedlnit Lauri. "Víš už nějakou dobu jsem do Akiho zamilovaný." To mi vyrazilo dech.
"Zamilovaný?" zopakovala jsem.
"Ano" odpověděl mi Lauri a sklopil hlavu.
"A jak dlouho jsi do něj zamilovaný ty Aki?"
"Cože?" podíval se na mě s nechápavým výrazem v očích.
"Ptám se jak dlouho miluješ Lauriho?!"
"Já…já..." koktal
"Ne! Radši mi nic neříkej!" vyštěkla jsem a utekla. Nasedla jsem do auta a odjela na mé oblíbené místo.


Jednou jsem ho Akimu také ukázala ale pochybuji, že si ho pamatuje. Teď když nad tím přemýšlím Aki měl spoustu chyb. Nadávání na něj pomáhá aby se mi z očí pořád nekutálely slzy. Sednu si na okraj útesu a úplně zapomenu, že mám vlastně strach z výšek. Vzpomínám jaké to s Akim vlastně celou tu dobu co jsme spolu bylo. Jak jsme se poprvé setkali…


Šla jsem po ulici a najednou do mě někdo zezadu vrazil. "Promiňte" řekl a pokračoval dál. V tu chvíli mi začal v kabelce vyzvánět mobil. Začala jsem hledat v kabelce a najednou jsem si všimla, že nemám peněženku. 'Ten chlap!' blesklo mi hlavou. Rozhlídla jsem se a ještě v dálce jsem zahlídla jeho siluetu. Rozběhla jsem se za ním. Trochu mě překvapilo, že šel tak pomalu a uvolněně, ale v tu chvíli jsem měla trochu jiné starosti na to abych to řešila. Doběhla jsem ho a prudce jsem ho k sobě otočila. "Co je?!" vzmohl se pouze.
"Co je?! Ráda bych zpátky svou peněženku!"
"Já žádnou vaši peněženku nemám!"
"Byl jste to vy kdo do mě před chvíli vrazil?!"
"Ano, ale za to jsem se vám snad už omluvil, ne?!"
"Ano a ještě jste si vzal mou peněženku!"
"Já vůbec nevím o čem to mluvíte! Žádnou vaši peněženku nemám!"
"Poslyšte, mě vůbec nejde o peníze! Mám tam doklady! Víte jaká by to byla obíhačka?!"
"Co to furt melete ženská?!" neudržel se a zařval na mě. "Žádnou vaši peněženku ani doklady nemám! Půjdeme na policii a tam to nahlásíte! A půjdu klidně s vámi, abyste mi konečně věřila!" dokončil. Vydali jsme se společně na nejbližší policejní stanici kde jsem nahlásila ztrátu peněženky a s Akim, jak se mi ten "chlap" představil, sepsali protokol. Asi za hodinu jsme byli propuštěni. Bylo mi trochu trapně a chtěla jsem se mu omluvit, ale když jsem se podívala vedle sebe nikdo tam nebyl. Viděla jsem jak se ode mě vzdaluje pomalým rokem a tak jsem ho dohonila a otočila ho k sobě. Vyděšeně se na mě podíval a zvýšeným hlasem mi řekl: "Sakra ženská měla by ste s tím něco dělat! Co třeba zajít na psychiatrii?! Typoval bych u vás začínající paranoiu!"
"Ha ha moc vtipné pane Hakala. Chtěla jsem se vám omluvit a jako omluvu vás někam pozvat, ale když o to nestojíte…" řekla jsem a chystala se k odchodu.
"Moment. To pozvání bych bral" zastavil mě a nádherně se usmál. A takhle to vlastně všechno začalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama